Nenapsal jsem jaké hry to byly. Úmyslně. Protože jich byla neskutečná spousta. Byla takové, které byly v každé rodině, v každé domácnosti a ten kdo je neměl byl považován za podivína. Ale vůbec to nevadilo. Když si chtěli opravdu zahrát, zazvonilo se u sousedů, hra se půjčila a již to začalo. Společenské hry prostě letěly a věřte tomu, že neexistovaly jen takové, které byly určeny dětem. Byly i takové, které mohli hrát jen dospělí a pro děti to bylo tabu.  

Nejznámější byla hra „Člověče nezlob se“, kterou doufám nemá ani smysl představovat. Jistě každý zná. Méně lidí však možná již zná „Mikádo“. Tedy ne ten účes, ale hru. Jsou to různobarevné špejle, z nichž má každá jinou bodovou hodnotu. Ty se pak pohodily na stůl a bylo třeba odebírat jednu po druhé tak, aby se ostatní nepohnuly. Mu měli doma ještě polskou variantu, která se jmenovala „Bierki“. Ty byly zaměřeny na moře a krom barvy se lišily tím, že na konce některý bylo třeba veslo, nebo trojzubec. Princip byl stejný jako u předchozí jmenované hry. Bohužel zde docházelo k častým sporům. Všem hráčům se zdálo, že se tyčinka pohnula, jen tomu, kdo zrovna odebíral ne. Ale jinak to byla solidní zábava.  

Jako další by se mohly jmenovat hry pro dva, kde to začíná hraním různých variant dámy na klasické šachovnici. Poté to bylo další spousta her na deskách, tedy, deskové hry. Klasické šachy nebyly v každé rodině, ale na Ostravsku se vyráběly doma takzvané „Ovce a vlci“, neboli v jiných krajích též prostě „Ovčinec“.  

Hraní je prostě takovým ukazatelem lidského ducha, který mimo další činnosti také potřebuje odpočinek a relaxaci. Právě u hraní her se toho dosahuje. Jestli to platí i pro profesionální hráče, je otázkou. Někdy mi například můj kdysi oblíbený hokej, už dávno jako hra nepřipadal, takže jsem ten ring přestal sledovat. Jestli je stejný i fotbal, tak je něco špatně.