Za jeden z hlavních znečišťovatelů životního prostředí jsou dlouhodobě považovány elektrárny, především pak ty uhelné. A ačkoliv míra znečištění, které působí, byla značně snížena instalací odsiřovačů a nejrůznějších filtrů, stále do vzduchu vypouští mnohé látky, zejména pak skleníkové plyny jako je oxid uhličitý. Ten se pak hromadí v atmosféře a značně přispívá ke globálním změnám klimatu. Není tedy divu, že se hledají jiné, ekologičtější cesty, jak získat elektřinu.
Jednou z těch nejčastěji zmiňovaných jsou takzvané obnovitelné zdroje energie. Jedná se o solární, větrné či vodní elektrárny. V řadě zemí se dokonce plánuje, že by v relativně blízké budoucnosti měla valná většina elektřiny pocházet právě z těchto typů elektráren. Je však otázkou, do jaké míry se můžeme na tyto zdroje spoléhat.
Jistě, je pravdou, že na rozdíl od uhlí jsou tyto z lidského hlediska v podstatě nevyčerpatelné – Slunce bude zářit ještě přibližně půl miliardy let, a stejně tak zde bude foukat vítr a existovat koloběh vody. Dalo by se tedy říci, že není důvod, proč bychom je neměli využít. Problém je však v tom, že ačkoliv jsou tyto zdroje stálé, jsou zároveň i nevyzpytatelné. Například u uhlí můžeme přesně určit, kolik jej budeme v danou dobu spalovat. Nemůžeme však větru říci, jak silně má foukat.
To se trochu ironicky právě s ohledem na globální změny klimatu stává čím dál větším problémem. Ta totiž způsobuje, že počasí je čím dál extrémnější. Ovšem elektrárny používající obnovitelné zdroje potřebují stabilní přísun – například ty vodní vyžadují konstantní proud, zatímco díky těmto změnám jsou v létě koryta skoro vyschlá, zatímco na jaře či na podzim nastávají povodně. Že ani jedna z těchto situací není ideální, asi není třeba říkat.
Proto je bohužel jasné, že stavět elektrickou síť jen a pouze na obnovitelných zdrojích není dobrý nápad. V současné době se zkrátka bez těch klasických neobejdeme, pokud chceme stabilní přísun elektřiny – a bez toho si život dnes již nedokážeme představit.