Ne každý bydlí tak, jak by si to přál. A jsou lidi, co bydlí dokonce mnohem hůř, než by si to přáli, a někdy třeba taky nebydlí vůbec nikde nebo kde se jenom zrovna dá. Často nejsme spokojení a stěžujeme si. Jenže nic jiného často udělat nemůžeme. Chtělo by to sehnat si lepší bydlení, když se nám to naše nelíbí, když nám na něm něco nevyhovuje, ale copak můžeme? Nemůžeme. Lepší dům nebo byt než ten, který máme, nám nikdo nedaruje, a na to, abychom si nějaký lepší koupili, nemáme peníze. A často nemáme peníze ani na nedokonalé bydlení a bereme si třeba hypotéky, aby se nám podařilo aspoň někde bydlet.
S bydlením je zkrátka často spousta trápení. Ale na druhou stranu můžeme být rádi, když ho máme. Co přece mají říkat ti, kteří nemají takovou možnost a skončili třeba v útulku nebo na ulici? A lidi z ubytoven to taky nemají ideální, i ti musí hodně slevit ze svých nároků a požadavků, aby to tam pro ně byl v hodně nedůstojných podmínkách domov.
Zkrátka je nám bydlení potřeba, ale ne vždycky máme to, co chceme mít. A když chceme něco lepšího, musíme třeba celý život pilně pracovat, šetřit a doufat, že jednou našetříme dost peněz na něco lepšího. Anebo si kupovat losy nebo sázet a doufat, že se na nás jednou usměje štěstí. Ale i to nepravděpodobné našetření peněz je pravděpodobnější než výhra v loterii.
A tak bydlíme tak, jak si to můžeme dovolit. Já v paneláku na sídlišti, kde to sice není zlé, ale není to tu ani žádná sláva, kde není klid, ale ani to tu není žádné ghetto. Takže mám štěstí v neštěstí. Mohlo to být horší, ale i lepší.
A kde bydlíte vy? A jak? Je to u vás takové, jaké si to představujete? Přála bych vám, aby to tak bylo, i když vím, že jenom moje přání nestačí. Jestli totiž nebydlíte nebo bydlíte mizerně, nemůžu vám pomoct. To musíte nějak zvládnout sami. A jde to, jen to není snadné.