Když už má být člověk nějak přiměn k tomu, aby někde pracoval, musí se pochopitelně náležitě motivovat. Bez motivace není práce myslitelná, bez té by se naprostá většina z našinců raději oddávala lenošení. A co je nejlepším způsobem, jak někoho k výkonu jeho profese přimět? Logicky finanční ohodnocení, kterého se mu za ni dostane.
Ovšem ono to ani v tomto ohledu není často jednoduché. A to ne proto, že by někteří lidé o peníze nestáli, ale proto, že není vždy vydělávaná částka pro toho, kdo ji obdrží, dostatečná. A aby ani toho nebylo dost, dostává člověk nejednou ještě méně, než kolik mu zaměstnavatel slíbil.
Ne, není v tom žádný podraz, nikdo tu nebere nebo aspoň nezbytně nemusí brát na hůl. Problém v onom rozdílu mezi mzdou slíbenou a vyplacenou vězí v tom, že zatímco se při uzavírání pracovní smlouvy dohaduje mzda hrubá, tedy to, co zaměstnanec zaměstnavatele stojí, dostane ten pracující nakonec mzdu čistou. Která je ve srovnání se mzdou hrubou nižší o daň z příjmu, sociální pojištění a zdravotní pojištění.
A právě tento rozdíl leckoho nevědoucího deptá. Protože jsou pochopitelně lidé, kteří zčásti nebo i zcela nechápou rozdíl hrubé a čisté mzdy. A není na tom v podstatě zase nic až tak divného, protože každý z nás ví něco a nikdo všechno, a navíc se státní instituce právě v otázkách financí nejednou snaží vše zašmodrchat tak, aby tomu plátci daní a dalších poplatků raději nerozuměli a nevěděli přesně, kolik jim erár sebere.
Ale přece nepůjdeme k nějakému zaměstnavateli pracovat, když víme jenom to, kolik za nás tento vynaloží, aniž bychom věděli, zda z toho, co na nás potom ještě zbude, dokážeme vyžít! To by byl risk, že se třeba po měsíci práce dozvíme, že nevyžijeme. Což není myslitelné.
A tak je dobrý nápad najít si na internetu příslušnou kalkulačku a jednoduše si to přepočítat. Ani pak sice nemusíme být výplatou nadšeni, ale aspoň víme své.